Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Každý z nás přijde čas od času na hřbitov, ať už se mu tam chce nebo ne. Lepší je ale to prvé. Máme tam v hrobech přece své předky a bylo by smutné, kdybychom na ně zapomněli a o jejich hroby se nestarali. Modlíme se za ně, dáváme jim na hroby květiny, zapalujeme svíčky, atd.

2. listopadu tam chodíme častěji než jindy, protože naši zemřelí mají svátek. Ten svátek má v liturgickém kalendáři docela hezký název: Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Zvláštní je na něm to, že jej mají lidé, kterým nemůžeme podat ruku a něco pěkného k němu popřát, jak to děláváme jindy. Třeba to, aby byli zdrávi a dlouho živi. Přejeme jim tedy něco jiného - aby byli šťastni tam, kde jsou.

Kde ale jsou? To je otázka nejen filosofická a teologická. Především je to otázka hluboce lidská. Někdo vám na ní odpoví, na to se mě neptejte, o tom nechci nic slyšet. Jiný řekne, že zemřelí nejsou nikde, protože prostě už nejsou. Matka Tereza říkávala: „Já respektuji tvoji víru, ty respektuj mou.“ To se mi líbí.

Moje víra, kterou nikomu nevnucuji, je, že zemřelí vstupují smrtí do nového života, šťastného tak, jak si nedovedeme představit, a krásného tak, jak krásný je sám Bůh. On sám tam na každého člověka trpělivě čeká, ale nikomu jej nemůže vnutit proti jeho vůli, třebaže je všemohoucí. Dokonce se vzdává své moci ve prospěch člověka, aby uchoval jeho svobodu. Kdo může pochopit, pochop. Jinak to říci nemůžu, protože jinak to říci neumím.

Svíčky|foto: Comstock Images

Mohu však k tomu přece jenom něco málo dodat. Jednu anekdotu, kterou jsem slyšel kdysi vyprávět kardinála Miloslava Vlka v televizi. Před nebeskou branou stanuli dva noví zemřelí. Jeden byl řidič autobusu, druhý kněz. Toho prvého pustil svatý Petr bez okolků dovnitř, toho druhého však ne. Kněz se tomu velmi divil a protestoval:
„To je ale nespravedlivé, svatý Petře. Já jsem Bohu sloužil celý život, a do nebe se nedostanu, zatímco tenhleten řidič, kdoví jestli vůbec dovede udělat kříž, ten se tam dostane beze všeho.“
„To ti snadno vysvětlím,“ odpověděl Petr. „Při tvém kázání v kostele všichni lidé spali, kdežto když tenhle šofér řídil svůj autobus, všichni pasažéři se modlili.“
Kdo se tedy do nebe dostane? Bůh je nesmírně milosrdný, v tom je naše šance. Zatím víme s jistotou, že se tam dostali ti, kteří jsou svatí a blahoslavení.

Jednou z těch posledních je mladá italská dívka Chiara Luce. Narodila se v r. 1971, zemřela r. 1990 v necelých devatenácti letech. Od dětských let měla ráda Pána Ježíše, stejně jako lidi kolem sebe. Ráda jim pomáhala, chtěla být lékařkou a sloužit chudým dětem v Africe. Ráda i sportovala a měla plno přátel. Jenže v sedmnácti letech přišel škrt přes všechny plány. Měl jméno rakovina. Jak se s ním vyrovnala? Tak, že i mnozí nevěřící žasli. Řekla:
„Jestliže to chceš Ty, Pane Ježíši, já to chci také.“
Tenhle postoj nezměnila ani tehdy, když umírala. Do rakve jí rodiče uložili na její přání v bílých svatebních šatech, protože její pohřeb nebyl pohřeb, ale svatba. Tak to potvrzují i tisíce jeho účastníků. Po všech potřebných náležitostech byla nedávno, 25. září t.r., prohlášena církví za blahoslavenou.

Až půjdeme 2. listopadu či v následujících dnech na hřbitov, nemusíme být vůbec smutní, že naši zemřelí už s námi nejsou. V nebi, kam jim napomáhají i naše modlitby, mají přece výbornou společnost. Kromě samotného Boha a mnoha svatých jako Chiara Luce i řidiče autobusů - a jak doufám, přece jen také nějakého kněze.