Za minutu dvanáct

To místo neleží daleko od Plzně, a přesto působí dojmem, jako by stálo na konci světa. Není to nic nenormálního: neznámé kraje a konce světa leží často hodinu cesty autem od rodné hroudy, v případě nás chlapců z města od rodné dlažební kostky. Na to, abyste je objevili, potřebujete ale mnohdy půlku života, ne-li víc.

To místo mi ukázal Petr Linhart, landscape folkař a průkopník magické vlastivědy. Před lety mi do jednoho sborníku věnoval text k písni o něm: tedy o místě, aby bylo jasno. Okolo něj pak postavil celou desku. Tímto mu dvojnásob děkuji, za text i za odhalení místa.

Kostel Navštívení Panny Marie ve Skokách po nájezdu zlodějů v září 2006|foto:Václav Lupínek, www.skoky.webzdarma.cz

Leží západně od Žlutic, a letmým pohledem na mapu shledáme, že jeho dostupnost je nevalná. A přitom to bylo jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst barokních Čech. Kostel Navštívení Panny Marie ve Skokách, německy Maria Stock, možná račte znát.

Už cesta k němu má velké kouzlo. Nejpohodlnější vede od severu: autem lze dojet až skoro na místo. Tím se ale cestovatel okrádá o postupné přibližování se, nezbytný to aspekt pouti. Vhodným kompromisem jeví se zaparkovat ve vsi Údrč u kostela, a dál jít po svých. Cesta vede mezi polem po jedné a pastvinou po druhé straně: pastvina vypadá díky vypuštěnému rybníčku s pokroucenými stromy na břehu jako scenérie z některé Štorchovy spisy. Když se cestovatel otočí zpátky, uvidí, jak se na horizontu na severu zvedají Doupovské hory, tajemství a výzva zároveň. Horizonty jsou otevřené, kraj pustý a prázdný. Za vsí Polom cesta na chvíli klesne a zvedne se ke kříži ze dvou březových větví. A tady, na konci cesty a na konci světa, je cíl na dosah.

Odkryje se postupně. Nejdřív jsou stromy. Za nimi se rýsují zdi, nad nimi kupole věží. To, co následuje, s osobami nezvyklými sudetským scenériím možná zacvičí: nalevo ruina stavení s dodnes čitelným názvem Gasthaus, napravo kostel.

Obnova památky

Jeho příběh je zasvěcencům známý. Ohlodán na dřeň vypadal by asi takhle: Začátek 18. století. Vesnice. Daleko do kostela. Co dělat? Kaple. Zázračný obraz. Poutníci. Mnoho poutníků. Kaple nestačí. Kostel. Mnoho poutníků. Josefinské reformy. Méně poutníků. Chátrání. Začátek dvacátého století. Rekonstrukce. Mnoho poutníků. Válka, vzápětí druhá.

To už máme za sebou expozici, kolizi a peripetii a plynule přecházíme ke krizi. Mír. Vysídlení. Dosídlení. Tady někde ten docela obyčejný sudetský příběh začíná nabírat specifický rozměr. Už jedna populační transfúze podobným lokalitám obvykle stačila: Skoky vynikají tím, že za necelé čtvrtstoletí následovaly další. Druhé vysídlení přišlo v padesátých letech, poté, co se přistěhovalci postavili proti JZD. Vesnice už pak nebyla nikdy úplně dosídlena.

Posud pořád sudetská klasika. Na konci šedesátých let ale přišla výstavba přehrady a vysídlení číslo tři. Pak už se ze Skoků stala jen ves duchů, domy chátraly, kostel jakbysmet. A uprostřed té spouště jeden z nejsilnějších sudetských příběhů, které znám. Obyvatelé neodešli všichni: zůstala tam jedna stará žena, která v mrtvé vesnici ještě pár let žila, sama, bez elektřiny, nejbližší lidé dva kilometry daleko. Někdy v osmdesátých letech ji našli mrtvou ve studni: jestli tam skončila sama nebo jí někdo pomohl, je předmětem dohadů. Tvrdívá se, jak si dosídlenci nenašli ke svému novému životnímu prostoru vztah: tahle moderní legenda staví podobné soudy na hlavu.

A katarze, byla by? Ztuha, ale byla. V devadesátých letech se Skoky vrátily do obecného povědomí, ale spíše skrze několikeré zplundrování povlem, který přilákalo odlehlé místo: Bůh je vysoko, car daleko, říkají Rusové. Poslední takový případ byl zaznamenán letos v červnu.

A tomu se říká katarze? Okamžik: přes katastrofické scénáře je důležité dodat, že místo žije. Premonstráti z Teplé a občanské sdružení Pod střechou z Toužimi rozjeli záchranné práce. Dvakrát do roka se koná pouť, letos v létě byl kostel poprvé zpřístupněn. Je to sice vyrovnání za minutu dvanáct a pouť je teprve na začátku. Ale nemůže-li se udělat hned skok, stačí krok. I ve Skokách.