Zbytky
Možná jste na rautech, jak se dnes říká dřívějším recepcím, pravidelnými hosty, možná vás k bohatě prostřeným stolům zavane čas a jeho okolnosti jenom výjimečně, možná jste na rautu ještě nikdy nebyli. Té poslední skupině říkám, že zase o tolik nepřišla, ony se ty sestavy jídel jedna od druhé příliš neliší a po dvou, třech rautech se vám zasteskne po dršťkové polévce nebo po krajíci chleba se sádlem, nebo prostě po tom, mít možnost si k tomu jídlu sednout a netvářit se správně dle rauťáckého protokolu. Tvářit se nemusíte vděčně, to ne, protože většinu rautů platí někdo, kdo v sále vůbec není přítomen, nebo, a nebudete tomu věřit, ale je to docela častý příběh, všechno co sníte, je placeno z vašich daní. Zvláště na těchto samosponzorovaných rautech jím rád a hodně...tvrdí v úvodu svého fejetonu Jiří Tomáš Blažek....
Ať už jde ale účet na jakoukoliv adresu, vždycky mně zajímalo, co bude s tím zbytkem, s tím, co se nesní. Nezajímá mě to proto, že bych si rád něco odnesl domů, to opravdu ne. Vím dobře, že i zbytky mají osud určený předem, totiž na tom záleží, kdo raut pořádá, kdo rozhoduje. Jsou pořadatelé, kteří zbytky nechají v sále. Těch je většina, věřím, ale i kdyby si to nesnědené odnesli domů nebo do podniku, je to jejich právo. Pakliže zůstanou nesnědené zbytky v sále, mají dvojí osud. Buďto je číšníci vyhodí, nebo vrátí do kuchyně, nebo prodají znovu jinde. To je podle jejich kategorie a kategorie jejich poctivosti.
Zajímá mě to opravdu skoro pokaždé, ale až minulý týden, na rautu po sněmu Svazu měst a obcí Plzeňského kraje to bylo, jsem nevydržel a řekl jsem pořadatelům toto: Nešlo by, když toho tady tolik zbylo, odnést to třeba bezdomovcům nebo do Charity? Vždyť je to plýtvání, nechat to vyhodit? A stalo se něco, co mi připadalo do té doby neproveditelné, ale ukázalo se to být velmi jednoduché. Pořadatelé mi poděkovali za dobrý nápad a okamžitě nechali všechnu tu šunku, salámy, saláty a rohlíčky a paštičky a sýry zabalit, uložit do přepravek a odnesli to do Azylového domu v plzeňské Františkánské ulici, což je z Měšťanské besedy co by olivou dohodil.
Kdo by hledal v řečeném hlubší smysl, mohl by domyslet, že takto se i bezdomovci dozvěděli, že Sdružení měst a obcí Plzeňského kraje myslí opravdu na všechny občany, kteří pod jeho křídly a v jeho náruči sídlí. Komu stačí smysl ne tak hluboký, spokojí se s konstatováním, že to jídlo neskončilo v kontejneru, kam by ho pan Houba, co má v Měšťanské besedě číšníky na starosti, jistě nechal vyhodit, protože je to dobrý profesionál, který by totéž nikdy dvakrát nenechal prodat. Já bych se spokojil s tím i s tím řešením, možná, ale dávám na zvážení všem pořadatelům nedojedených rautů, aby se v místě jejich konání rozhlédli, mohou i předem, zda není v okruhu dopadu olivy někdo nebo někteří, kdo by byli za nečekané přilepšení vděční. To není kost hozená z panského stolu, nemyslete si. Tohle není almužna, tohle je pozornost, způsob pozornosti. Myslím si, že v azylových domech by vám to nájemníci potvrdili. A ten složitý smysl této improvizované akce? Mně by pro začátek stačila její jednoduchá realizace...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
