Houby václavky déle vařte, jinak se se zlou potážete

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Armillaria solidipes (václavka smrková)

V období kolem svátku sv. Václava chodíme na václavky. V Evropě a také u nás jich roste několik druhů, některé jsou vzácné. Ty, které je možné sbírat, musíme v kuchyni dobře tepelně zpracovat.

Po Václavu na václavky

Jak je poznáme? Jedná se o rod podzimních většinou trsnatě rostoucích hub. Obvykle mají šupinaté klobouky načervenale hnědé až žlutavé barvy s přechodem přes oranžovou, převládají ale hnědé tóny. Lupeny jsou bělavé, široce připojené, někdy až sbíhající, v dospělosti na nich bývají červené skvrny, výjimečně mohou celé naběhnout do načervenalé barvy. Výtrusný prach je bílý.

Rozmnožování václavek

Václavky se množí spórami i vegetativně černými rhizomorfami.

Václavka obecná (Armillaria mellea)

S václavkou obecnou se setkáváme spíš v teplejších oblastech, je vázaná na listnáče. Dá se najít i na Plzeňsku. Tvoří trsy. Také se jí říká žlutá václavka – její klobouk je totiž na okraji žlutý a postupně do středu přechází do hnědé barvy. Jsou na něm výrazné hnědé šupinky, čím blíž ke středu, tím vyšší, až pyramidovité. Třeň je dole zúžený do špičky, prsten žlutobílý se žlutě lemovaným okrajem.

Václavka smrková (Armillaria solidipes)

V západních Čechách se asi nejčastěji vyskytuje václavka smrková. Jde o jednoho z nejhorších parazitů na smrcích. Napadá především kulturní (vysázené) smrčiny, v původních smrčinách se prakticky nevyskytuje. Klobouk václavky smrkové má výrazně tmavohnědé až kónické šupinky, tlustý tmavohnědě lemovaný třeň se směrem dolů mírně rozšiřuje. Prsten je zdvojený a také tmavohnědě lemovaný.

Armillaria solidipes (václavka smrková)

Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, někdy také bulbosa nebo lutea)

Další velmi častou václavkou je václavka hlíznatá. Roste v trsech i jednotlivě, hlavně pod listnáči. Pomocí rhizomorf se někdy šíří i mimo les. Šupinky na klobouku jsou na okraji dlouze vláknité, ke středu až pyramidální, časem od okraje mizí. Třeň je válcovitý, dole rozšířený do tvaru kyje až hlízy a silně rýhovaný. Výrazně vlnatý prsten má červenohnědý okraj.

Jedlost václavek

Václavky jsou jedlé za podmínky, že je dostatečně tepelně zpracujeme, v opačném případě mohou způsobit nevolnost. Vařit by se měly nejméně 20-25 min. I tak jsou tužší a tedy těžší na strávení, proto je raději nepodáváme malým dětem ani starým lidem, které zlobí zažívání. Z václavek sbíráme jen kloboučky.