Hranice slov a spřahování – úvodní část

Vážení rozhlasoví posluchači, opět se po čase setkáváme u pravidelného jazykového koutku. Tentokrát s dr. Zbyňkem Holubem, který nyní působí na Slezské univerzitě v Opavě, ale s Plzní kontakt rozhodně neztratil. Tak si po čase zase budeme povídat o češtině, pane doktore. O čempak to bude dnes?

Víte, téma, kterému bych se dnes chtěl v jazykovém koutku věnovat, bude takové “téma na pokračování“. Máme po májových svátcích, a to je doba, kdy se nám rozvíjí v přírodě všechno živé. Budeme tedy opět rozvíjet i jazyk. Dnes bychom si mohli začít povídat třeba o tom, jak vlastně v češtině odlišujeme hranice slov, jak slova spojujeme – nebo také oddělujeme. Ale tohle téma je tak široké, že nám jeho objasnění jistě v nejbližší době zabere několik jazykových koutků.

Proč ne? Ale to musíte upřesnit, o jakém dělení nebo spojování slov začnete v našem dnešním jazykovém okénku mluvit! Máte na mysli sousloví, nebo skládání slov?

To jste naše téma ještě rozšířil, pane redaktore! Pro začátek bychom si mohli říci něco o tzv. spřahování a o jeho typech. Naši posluchači určitě znají slovo spřežka; není-liž pravda?

Bezpochyby znají! A pokud dobře rozumím tomu, kam míříte, pak tedy chcete posluchačům vysvětlit, co to vlastně spřežka je!?

No, kromě jiného bychom si měli povídat o tzv. spřahování jako o jednom ze slovotvorných postupů, kterým také vznikají nová slova! Oba členy, jimiž se nově vzniklé pojmenování vytváří (vzniká z nich spřažený výraz čili spřežka), v určitých (těsných) spojeních tvoří slovní celek nový (ale obě části zachovávají původní samostatnou formu). Specificky se tak utváří např. číslovky (dvacet jedna – jedenadvacet), přídavná jména (hrající dlouho – dlouhohrající), příslovce (Vámi zmíněné slovo bezpochyby, podobně zanicnasvětě, nanic), podstatná jména (zmrtvýchvstání)…

A jak se vlastně tohle skládání projevuje v praxi našich škol? Víte, zajímalo by mne, kdy mohu psát několik původně samostatných slov dohromady, jako slovo jediné, a kdy jde stále o několik slov!

Záleží hlavně na tom, zda Vám jde o psaní spřežek příslovečných, které vznikly z původních předložkových pádů, nebo o psaní jiných typů spřežek, popř. o vysvětlení některých zvláštních případů.

A je těžké ty jednotlivé případy odlišit? Navrhuji, abychom začali tím prvním problémem. Jak je to se psaním spřežek, které vznikly z původních předložkových pádů?

Někdy je to dost velký problém; zejména tam, kde není tak velký rozdíl mezi užitím předložkového spojení (vlastně: „větného slova“) a spřežky. Např. slovo bezesporu můžeme chápat jako příslovce (tedy jako spřežku, např. ve spojení Dopisy mu bezesporu chodí, nebo jako spojení předložku se jménem, např. Jak je vidět, nemůže žít beze sporu...).

A to se dá vždycky bez problémů poznat, kdy jde o příslovce a kdy o předložkové spojení?

Právě že vždy ne! Zajímavé je to v případech, kdy původní předložkový pád zanikl nebo se spřežka významem i formou vzdálila původní předložkové vazbě. Tak můžeme (historicky) vysvětlit příslovce stěží (vlastně „s tíží“), vstříc (v střiecu = dle tvaru 1. p.j. č.: střiece, žen. rod; se 4. pádem /v koho, v co/… „v /to/ setkání“), vůbec („v obec“ čili „do obecenství“), zpět (spojení „vz-„ + pův. základu slova „pata“ dalo ve stč. vzniknout slovu vzpět; tedy ve smyslu „proti patě“), srov. vzápětí („co je za patou“). Vznik slov je tu ovlivněn etymologickými důvody.

Ale myslím si, že k tomu odlišení, kdy jde o spřežku a kdy o předložkový pád, by nás mělo přivést spíše pochopení významu slova!

Máte opět pravdu, pane redaktore! Teprve na základě odlišení rozdílů významu poznáme, zda se jedná o příslovce (zbrusu), druhotnou předložku (třeba okolo – původně šlo o pádový tvar „o kolo“) nebo spojovací výraz (např. přičemž). Kromě významu slov si musíme všímat i jejich větné platnosti: mluvit spatra x spadnout z patra, po schodech nahoru x vystoupil na horu. Méně zřetelný je rozdíl u spojení typu udělat něco/ kvůli někomu x někomu kvůli, číst nahlas x dát si pozor na hlas. A někdy je tu rozdíl malý nebo dokonce „nulový“; např. u spojení předložek s podst. nebo zpodstatnělými příd. jmény: kupodivu – ku podivu, bezpochyby – bez pochyby. Místy se připouští obojí způsob psaní. Kde je ale možné jednoznačně doložit příslovečný význam, tam píšeme slovo vždy dohromady; např. odkud – odkdy… apod.