Hranice slov a spřahování – úvodní část

10. květen 2011

Vážení rozhlasoví posluchači, opět se po čase setkáváme u pravidelného jazykového koutku. Tentokrát s dr. Zbyňkem Holubem, který nyní působí na Slezské univerzitě v Opavě, ale s Plzní kontakt rozhodně neztratil. Tak si po čase zase budeme povídat o češtině, pane doktore. O čempak to bude dnes?

Víte, téma, kterému bych se dnes chtěl v jazykovém koutku věnovat, bude takové “téma na pokračování“. Máme po májových svátcích, a to je doba, kdy se nám rozvíjí v přírodě všechno živé. Budeme tedy opět rozvíjet i jazyk. Dnes bychom si mohli začít povídat třeba o tom, jak vlastně v češtině odlišujeme hranice slov, jak slova spojujeme – nebo také oddělujeme. Ale tohle téma je tak široké, že nám jeho objasnění jistě v nejbližší době zabere několik jazykových koutků.

Proč ne? Ale to musíte upřesnit, o jakém dělení nebo spojování slov začnete v našem dnešním jazykovém okénku mluvit! Máte na mysli sousloví, nebo skládání slov?

To jste naše téma ještě rozšířil, pane redaktore! Pro začátek bychom si mohli říci něco o tzv. spřahování a o jeho typech. Naši posluchači určitě znají slovo spřežka; není-liž pravda?

Bezpochyby znají! A pokud dobře rozumím tomu, kam míříte, pak tedy chcete posluchačům vysvětlit, co to vlastně spřežka je!?

No, kromě jiného bychom si měli povídat o tzv. spřahování jako o jednom ze slovotvorných postupů, kterým také vznikají nová slova! Oba členy, jimiž se nově vzniklé pojmenování vytváří (vzniká z nich spřažený výraz čili spřežka), v určitých (těsných) spojeních tvoří slovní celek nový (ale obě části zachovávají původní samostatnou formu). Specificky se tak utváří např. číslovky (dvacet jednajedenadvacet), přídavná jména (hrající dlouhodlouhohrající), příslovce (Vámi zmíněné slovo bezpochyby, podobně zanicnasvětě, nanic), podstatná jména (zmrtvýchvstání)…

A jak se vlastně tohle skládání projevuje v praxi našich škol? Víte, zajímalo by mne, kdy mohu psát několik původně samostatných slov dohromady, jako slovo jediné, a kdy jde stále o několik slov!

Záleží hlavně na tom, zda Vám jde o psaní spřežek příslovečných, které vznikly z původních předložkových pádů, nebo o psaní jiných typů spřežek, popř. o vysvětlení některých zvláštních případů.

A je těžké ty jednotlivé případy odlišit? Navrhuji, abychom začali tím prvním problémem. Jak je to se psaním spřežek, které vznikly z původních předložkových pádů?

Někdy je to dost velký problém; zejména tam, kde není tak velký rozdíl mezi užitím předložkového spojení (vlastně: „větného slova“) a spřežky. Např. slovo bezesporu můžeme chápat jako příslovce (tedy jako spřežku, např. ve spojení Dopisy mu bezesporu chodí, nebo jako spojení předložku se jménem, např. Jak je vidět, nemůže žít beze sporu...).

A to se dá vždycky bez problémů poznat, kdy jde o příslovce a kdy o předložkové spojení?

Právě že vždy ne! Zajímavé je to v případech, kdy původní předložkový pád zanikl nebo se spřežka významem i formou vzdálila původní předložkové vazbě. Tak můžeme (historicky) vysvětlit příslovce stěží (vlastně „s tíží“), vstříc (v střiecu = dle tvaru 1. p.j. č.: střiece, žen. rod; se 4. pádem /v koho, v co/… „v /to/ setkání“), vůbec („v obec“ čili „do obecenství“), zpět (spojení „vz-„ + pův. základu slova „pata“ dalo ve stč. vzniknout slovu vzpět; tedy ve smyslu „proti patě“), srov. vzápětí („co je za patou“). Vznik slov je tu ovlivněn etymologickými důvody.

Ale myslím si, že k tomu odlišení, kdy jde o spřežku a kdy o předložkový pád, by nás mělo přivést spíše pochopení významu slova!

Máte opět pravdu, pane redaktore! Teprve na základě odlišení rozdílů významu poznáme, zda se jedná o příslovce (zbrusu), druhotnou předložku (třeba okolo – původně šlo o pádový tvar „o kolo“) nebo spojovací výraz (např. přičemž). Kromě významu slov si musíme všímat i jejich větné platnosti: mluvit spatra x spadnout z patra, po schodech nahoru x vystoupil na horu. Méně zřetelný je rozdíl u spojení typu udělat něco/ kvůli někomu x někomu kvůli, číst nahlas x dát si pozor na hlas. A někdy je tu rozdíl malý nebo dokonce „nulový“; např. u spojení předložek s podst. nebo zpodstatnělými příd. jmény: kupodivu – ku podivu, bezpochyby – bez pochyby. Místy se připouští obojí způsob psaní. Kde je ale možné jednoznačně doložit příslovečný význam, tam píšeme slovo vždy dohromady; např. odkud – odkdy… apod.

autoři: Zbyněk Holub , Stanislav Jurík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.