Josef Fousek

Skotské pořekadlo říká: Pánbůh se musí hodně smát, když slyší naše plány...

Přečetl jsem mnoho knih, prožil jsem spousty životních osudů románových hridnů...

Nevím, jestli byli lidé ve středověku tak závistiví, jako my. Vplouvám v myšlenkách do staré doby...

Znám několik lidí, kteří se nechlubí svou slušností a pokorou. Nedávno jsem potkal starého souseda, který je mnohým v ulici pro smích...

Nedávno jsem si postěžoval moudrému mladému muži, že si už nedělám žádné plány do budoucnosti. Usmál se: "Pane Fousku, jak tak na vás koukám, budete tady ještě dlouho."

Je velikým darem, když mohu říci - mám přátele. Dostávám občas zprávy z naší vlasti, z Evropy i ze zemí za velkými loužemi...

Představuji si, jak by to na tom světě vypadalo, kdybychom byli všichni stejní. Měli bychom stejné tváře, stejné oči, stejné šaty, stejnou výšku, stejnou řeč...

Nikdy jsem se pevně nerozhodl, zda mám radši město nebo přírodu. V posledním čtvrtetí svého života vyhledávám přírodu.

Na nebi nad Švihovem zářil měsíc. Vraceli jsme se z koncertu. Moje žena zapnula rádio. Ozvala se smutná zpráva. Zmlkli jsme, vzpomínky se nastěhovaly do našeho auta.

Podivuji se těm, kteří dosáhli jakéhosi úspěchu, společenského postaveni, zbohatli a stanou se ve své povýšenosti i směšnými...