Řemesla na západě Čech: slévačství

Další díl seriálu „Řemesla na západě Čech“ bude patřit slévačům. Pokud vás napadá, že tento obor je nerozlučně spojen pouze s Ostravou a Kladnem, tak vás přesvědčíme, že slévače a slévárny najdeme i v západních Čechách.

Už v době bronzové se jako profese vyskytovalo kovolitectví. Pravěcí lidé uměli využívat bronz – tedy slitinu mědi a cínu - pro výrobu důležitých nástrojů. Mnohem později, aby vznikly různé druhy slitin, bylo potřeba se naučit správně směšovat kovy a dodat do taveniny i patřičné přísady. První výrobky z mědi se zhotovovaly pouze kováním, ale postupně se přešlo ke kvalitnějším metodám. Na našem území vyspělo kovolitectví velmi brzy ve složité a dokonalé řemeslo.


Technologii tehdejšího odlévání představovaly s největší pravděpodobností tři základní způsoby, říká doktor Martin Lang z Muzea Středních Brd ze Strašic na Rokycansku:

Za prvé to bylo to nejjednodušší - odlévání do otevřených jednodílných forem. Ty formy se někdy vyhlubovaly přímo do země, ale většinou se zhotovovaly z hlíny anebo i z kamene a v téhle formě byla propracována vlastně jenom jedna strana odlévaného předmětu. Ta druhá, která byla většinou plochá, se po ztuhnutí suroviny dodatečně opracovala broušením nebo tepáním. Tímto způsobem se zhotovovaly některé druhy dýk, sekerek a nebo takové ty staré primitivní srpy.

Další způsob pak bylo odlévání v kadlubech dvoudílných nebo i vícedílných. Kadlub byla vlastně forma, která musela být po ukončení výrobního procesu rozebrána. Forma musela být před odléváním vymazána tukem nebo posypána mastným práškem. Na kadlubu musel být ponechán otvor pro nalévání roztavené suroviny.

Kadlub - forma na výrobu bronzových šperků

Třetí způsob pak bylo odlévání do ztracené formy. Z včelího vosku se vymodeloval požadovaný předmět a ten se pak potáhl jemnou tenkou vrstvičkou hlíny, aby se v ní otiskly všechny detaily. Ta forma se potom obvykle vypálila, vosk se roztavil a vytekl z ní a do takto připravené formy se nalila roztavená surovina v našem případě bronzovina a po jejím ochlazení se kadlub – tedy forma rozbila, doplňuje Martin Lang.

Odlitek z kadlubu byl po zhotovení hrubý, měl občas i různé vady a musel být dále opracován, říká Martin Lang z Muzea ve Strašicích na Rokycansku

„Nejčastější „opravou“ bylo odstranění nálitků (tzv. švů) po stranách toho předmětu které vznikly nedokonalým těsnění obou polovin formy. Švy musely být obroušeny a k obroušení k opilování se v bronzové době používaly už pilníky z tvrdého bronzu a v době bronzové se vlastně to broušení provádělo různými kamennými brousky. V mladší době železné se pak už dokonce používalo kalené železo, ze kterého se udělal „ pilník“.

A jaké byly nejdůležitější kovolitecké potřeby ?

Bylo nutné mít nákončí kovářských měchů, odborný výraz pro to je dyzna, odlévací formu – čili kadlub, různé tyglíky a slévačské lžičky.
Pokud se týká té povrchové úpravy na těch odlitcích, tak se používaly kladívka, dlátka, brousky, pilníky, kovadlinky, rydla, razidla a četné další nástroje ke zdobení povrchu.

Ve 13. a 14. století byly u nás hlavní produkcí slévačů a kovolitců předměty církevního charakteru.


V prvé řadě to byly zvony, pak také svícny a křtitelnice, čili věci pro užití církevní. Ty se odlévaly z bronzu a z cínu. Už v 11. století lité zvony u nás byly zavedeny, ale byly velmi vzácně. Až na konci první poloviny 13. století se připomínají velké zvony na Pražském hradě a první náš český zvonař se uvádí ve 14. století na Rakovnicku.

Zvonařská dílna v Brodku u Přerova

Kdy slévači začali pracovat ze železem ? Odkdy železný šrot se tavili ve výhni nebo šachtové peci a pro snadnější tavitelnost se do šrotu přidávali cín a antimon.


Železo jako takové se slévá až v okamžiku, kdy se objevily vysoké pece, to znamená konec v 16. století a začátek 17. století. Ovšem lití jiných kovů přetrvávalo. U železa byl však člověk dříve kovářem, než se stal slévačem.



Zůstaňme však s historikem Martinem Langem v našem regionu a vydejme se do16. respektive 17. století.


Tady dochází opravdu k velkému rozvoji metalurgie na celých Brdech a podbrdsku i v tom širším okolí a přímo tady ve Strašicích máme archeologicky dokumentovanou starou železnou huť a až v 17. století bylo prokázáno užívání vysokých pecí takzvaného valonského typu. Ty skutečně přinesli mistři valonské národnosti. Metalurgický pokrok se nezastavil vlastně celé Brdy a Podbrdsko uvádí romantici krásným názvem „Železné srdce Čech“. V druhé polovině 20. století dochází k poklesu výroby, ale na druhou stranu z dovezené suroviny dochází k obrovskému vzrůstu od 50tých a 60tých let výkonnosti sléváren. Ty slévárny se udržely v kraji podnes a důkazem je po dnes fungující Matasova slévárna ve Strašicích.


Práce ve slévárně je jen pro opravdové chlapy. Ladislav Rous ze slévárny Hájek v Dýšině u Plzně vás o tom snadno přesvědčí :

Slévárna


Práce ve slévárně patří k jedněm z nejtěžších a nejnamáhavějších nejenom co týče fyzický námahy, ale i prostředí ve kterým se dělá, protože je tam poměrně vysoká prašnost, ani toho světla tam není tolik, takže ten komfort práce slévače, když se vezme fyzická námaha, prostředí, psychická námaha a teplota, která se střídá ze předu horko, ze zadu zima, v létě moc horko, v zimě ze zadu velká zima, tak klade veliký nároky na toho slévače.


Slévačství je vlastně řemeslo, které určitě nezaniká a nezanikne. Bez odlitků se dnešní moderní průmysl nikde neobejde.

autor: Jiří Blažek
Spustit audio