Předložka S a Z ve 2. pádu

Je pravda, že předložka S se pojí i se sedmým pádem, v pádu druhém se však také vyskytuje. Do roku 1974 bylo nutné podle platných pravidel pravopisu důsledně rozlišovat, kde užít předložku S a kde Z. Ve zmíněném roce však vyšla pravidla s drobnou úpravou, která umožnila použít ve více případech předložku Z. Toto doplnění bylo vytištěno jako poznámka a doslova znělo: „V případech, v kterých je možné dvojí pojetí nebo dvojí výklad a ve kterých nedovedeme rozhodnout, máme-li psát předložku S, nebo Z, dáváme přednost předložce Z. Předložku Z můžeme však vždy psát i v případech, kde rozlišení významu je možné.“ Tato drobná změna znamenala sice velkou úlevu pro školy, redakce a řadu dalších, ale začala být zneužívána. Postupně totiž předložka S byla nahrazována ve všech případech užití, a to i tam, kde to pravidla nedovolovala – tzn. v případech, kde nebylo možné dvojí pojetí či dvojí výklad a hodila se tam jen předložka S. Bylo to dáno jednak dosti krkolomným vyjádřením v uvedené poznámce a jednak tím, že nejjednodušší je něco zjednodušit.

Co nám nařizují pravidla dnes?

V současné době se v pravidlech uvádí: „S druhým pádem se pojí předložka Z. Té je možno užít ve spojení s 2. pádem vždy.“ K tomuto vyjádření jsou pak přidány dvě poznámky, v té první stojí: „Jen v případě, kdy píšící považuje za potřebné naznačit předložkou východisko pohybu z povrchu pryč, popř. po povrchu dolů, může zvolit předložku S, např. vzít se stolu.“ Druhá poznámka pak uvádí: „Předložka S ve spojení s 2. pádem se píše také v zastaralých nebo lidových obratech, jako hodina s půlnoci, některý den s neděle, v nichž vyjadřuje blízkou časovou následnost.“

To je tedy pro nás vlastně výhodné, když došlo k takovému zjednodušení. Bohužel zjednodušení s sebou přináší i nevýhody; a v jazyce obvykle zjednodušení přináší i omezení. Náš jazyk je nástrojem myšlení, veškerá zjednodušení, která jsou v něm více či méně uměle prováděna, znamenají i zjednodušení v našem myšlení. Zastánci takových úprav namítají, že nedošlo ke zjednodušení významu, neboť ten často vyplývá ze slovesa, které se pojí s daným významem, a dále namítají, že se předložky ve výslovnosti nerozlišovaly. Musím nesouhlasit, rozlišení významu ze slovesa není vždy stoprocentní a navíc to nic nemění na omezení ve vztahu k užitému jménu. Co se týče výslovnosti, tak to je velmi chabý argument – kdybychom psali, jak mluvíme, museli bychom zrušit velkou část jevů v jazyce. Povědomí o tom, že máme v mnohých případech vlastně na vybranou a můžeme volit podle významu, už mnoho lidí pozapomnělo a mladým lidem a dětem je to ve školách stále častěji zamlčováno, což považuji za velký prohřešek. Určitě si nemyslím, že se jedná o jev všeobecně na ústupu – u vzdělaných lidí užívajících jazyk v celé šíři, je rozlišování předložky S a Z ve 2. pádu běžné. Kdyby mnozí učitelé základních a středních škol nebyli nedůslední, jednalo by se o jev, který by byl běžný také u širokých vrstev lidí.