S kořením nic společného nemá. Kořalka vznikla od slova hořet

Kořalka je opravdu zajímavé slovo, nejen co se jeho zvuku, ale i původu týče. S kořením svým významem nesouvisí. Koření je podstatné jméno odvozené od slova kořen. I když je kořalku možno pálit prakticky z čehokoli, z kořenů to obvykle nebývá. Ale důležité je to, že kořalka se pálí a také že její chuť je štiplavá, hrdlo po ní úplně hoří.

V češtině tedy souvislost vidíme jen se slovem hořet, které má všeslovanský původ. Slovo kořalka totiž nepochází z češtiny. Přejali jsme ho z polštiny. Tam to ovšem nebyla kořalka, ale gorzałka a toto slovo bylo v polštině odvozeno ze slova gorzeć, což znamená „hořeti“. Z polštiny pochází i ukrajinské slovo horívka a ruské gorelka. Slovo kořalka ale v češtině zdomácnělo už dávno, vidíme ho v jednotlivých nářečích i v mnoha expresívních podobách, často zdrobnělých.

Slovo kořalka zdrobnělé není

Neexistuje totiž žádná „kořala“ jako základové slovo. Naopak výraz „kořala“, tedy člověk hojně prolévající hrdlo kořalkou, je slovo odvozené od slova kořalka. Co se zdrobnělin týká, používá se jich velké množství, například kořalečka, kořalička, kořalenka nebo kořalinka. Vyjadřují jednak to, že se lihovina s vysokým obsahem alkoholu obvykle nalévá do malých skleniček. Mluvčí pak užívají zvukově zajímavá slovní spojení jako „paňáček kořaličky“. Užívání zdrobnělin a těchto až mazlivých slov zároveň vystihuje kladný vztah mluvčích k tomuto nápoji i snahu zakrýt jeho potenciální nebezpečnost a návykovost. Vždyť komu by mohla ublížit taková „lahvinka kořalenky“? Jedná se zde o užívání eufemismů s cílem bagatelizovat vliv těchto lihovin na lidské jednání a zdraví.