V Plzni po 30 letech dýcháme konečně zdravěji

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Znečišťování ovzduší

Mezi nejpalčivější problémy patřilo v roce 1989 znečištění ovzduší, které se v některých částech Československa stalo dokonce příčinou otevřených protestů veřejnosti ještě před 17. listopadem. V souvislosti s 30. výročím Sametové revoluce se řada lidí ptá, nakolik se od té doby situace změnila. Například v Plzni došlo v této oblasti k dramatickým změnám k lepšímu. I tak ale znečištěný vzduch stále představuje významné zdravotní riziko.

Kouřící komín – od symbolu pokroku k příčině problému

Plzeň jakožto významné průmyslové centrum trpěla po desítky let vážným problémem se znečištěním ovzduší. V budovatelských 50. letech byl ještě kouřící komín vydáván za symbol pokroku. Během demokratizace společnosti v roce 1968 se na krátkou dobu smělo otevřeně mluvit o špinavém vzduchu jako o vážném problému, který je potřeba řešit. Ale během následující normalizace bylo téma z veřejné diskuze opět vytlačeno.

S ohledem na masové umírání lesů v důsledku kyselých dešťů a opakované inverzní situace už nebylo možné koncem 80. let problém zcela ignorovat. Komunistický režim v rámci tzv. perestrojky opatrně povolil tehdejším sdělovacím prostředkům, aby o problému informovaly. Nicméně ke skutečně systematickému řešení dlouho zanedbávaného problému došlo až po listopadu 1989, kdy nové zákony zavedly povinnost odsíření a odprášení velkých průmyslových podniků, ale i elektráren, tepláren atd.

Historie měření kvality ovzduší v Plzni
První informace o znečištění ovzduší v Plzni pocházejí z konce 50. let minulého století, kdy se jednoduchou metodou sledovala tzv. spadová prašnost, tedy množství znečišťujících látek, které padaly z oblohy do jednoduché nádoby. Toto měření prováděla hygienická služba, která začala později sledovat také množství oxidu siřičitého (SO2) v ovzduší.

K dramatické změně pak došlo na přelomu 80. a 90. let. Hygienická služba si pořídila první měřící vůz, který mohl vyjíždět k monitorování ovzduší v celém kraji. Český hydrometeorologický ústav pořídil šest poloautomatických měřících stanic pro sledování koncentrací znečištění oxidem siřičitým a měření SO2 prováděly také různé instituce v okolí Plzni, v Křimicích, Třemošné nebo Losiné. V roce 1993 pak byly na Doubravce a v na Lochotíně instalovány první automatické měřící stanice. V letech 1995 až 1996 pak získalo město Plzeň díky dotaci Evropské unie 6 plně automatických monitorovacích stanic.

Změna ve významu jednotlivých zdrojů znečištění

Po roce 1989 došlo k dramatickému snížení znečištění vypouštěného hlavně z průmyslu, a to především z hlediska emisí prachu a oxidu siřičitého (SO2). Ještě v roce 1991 bylo v Plzni podle dostupných statistik vypuštěno do ovzduší přes 9 tisíc tun prachu. V roce 2000 už to bylo asi jen 600 tun. Emise dramaticky poklesly hlavně v případě velkých průmyslových zdrojů, které byly ještě v roce 1991 zodpovědné za více než 80% emisí prachu, zatímco v roce 2000 už to bylo jenom něco kolem 40 %.

Mnohem problematičtější je podíl dopravy na znečištění ovzduší. Počet automobilů ve městě se od roku 1989 znásobil a v důsledku toho se zvýšil i jejich podíl na množství škodlivých látek vypuštěných do ovzduší. Zjevné je to zejména v případě znečištění oxidy dusíku (NOx). Těch bylo podle statistik v roce 1991 v Plzni vypuštěno více než 8 tisíc tun, ale doprava se na tom podílela méně než 20 %. V roce 2000 bylo sice v Plzni vypuštěno jen něco přes čtyři tisíce tun NOx, ale doprava už byla zodpovědná za více než 40 %.

V případě automobilů problém spočívá také v tom, že znečištění se na rozdíl od vysokých komínů průmyslu nerozptýlí na velkou plochu, ale zůstává nejhorší v blízkosti frekventovaných silnic, tedy také v blízkosti lidských plic.

Prašného spadu dramaticky ubylo…

V dřevních dobách se znečištění ovzduší vyjadřovalo jako prašný spad a uvádělo se v tunách prachu, který za rok spadl na kilometr čtverečný. Koncem 80. let se takto měřila prašnost na několika desítkách lokalit v Plzni. Na nejvíce znečištěných místech bylo tehdy naměřeno přes 700 tun prachu na km2. Možná si to lepé představíte jako 70 deka prachu, který každý rok spadl na každý metr čtverečný plochy. Průměr z měřených lokalit se pohyboval mezi 100 až 200 tunami na km2/rok. Díky zákonům na ochranu životního prostředí v 90. letech množství prachu v plzeňském vzduchu dramaticky pokleslo. V roce 2000 už se průměr prašného spadu klesl na zhruba 50 tun/km2 a na nejhorších místech se pohyboval nad 100 t/km2.

… ale stále ohrožuje zdraví

Z hlediska lidského zdraví je ale podstatnější množství prachu menšího než 10 mikrometrů (PM10), který se vyjadřuje v mikrogramech prachu obsažených v metru krychlovém vzduchu. Zatímco v roce 1989 se roční koncentrace prachu na měřících stanicích v Plzni pohybovala přes 70 ug/m3, v roce 2000 už poklesla na zhruba 25 ug/m3.

Bohužel od té doby už se situace příliš nezměnila. Zatím poslední dostupná data ukazují, že v roce 2018 se znečištění prachem v Plzni na jednotlivých stanicích pohybovalo zhruba mezi 20 až 25 ug/m3, přičemž podle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) by to nemělo činit více než 20 ug/m3.

V případě jemného prachu (PM2,5) se znečištění v roce 2018 v Plzni pohybovalo na jednotlivých stanicích od 13,2 do 19,2 ug/m3. To bohužel o 33 až 92 % více než kolik činí hodnota doporučená WHO pro ochranu zdraví.

Oxid siřičitý – úspěch, kterým je možné se chlubit

Spalování sirnatého uhlí a také obsah síry v motorové naftě byly příčinou toho, že v 80. letech představovalo znečištění ovzduší oxidem siřičitým za rozhodující ekologický problém. Znečištění SO2 ohrožovalo dýchací systém lidí, ale vedlo také ke vzniku kyselých dešťů, které masově devastovaly lesy, zejména jehličnaté.

Koncem 80. let dosahovala v Plzni průměrná hodnota znečištění SO2 přes 80 ug/m3, přičemž na nejhorších lokalitách překračovala roční koncentrace 140 ug/m3. Po odsíření velkých zdrojů znečištění a po změnách paliv v lokálních topeništích došlo k dramatickému zlepšení situace. V roce 2000 už roční průměry klesly na hodnoty kolem 10 ug/m3, které už pro člověka nepředstavují zdravotní riziko.