Varkoč, bruchy nebo dublet. Historismy v současné mluvě

V posledních letech jsme svědky zvýšeného zájmu o některá historická období, například o středověk. Existují zájmové skupiny fanoušků, amatérské spolky a skupiny, které se těmito historickými obdobími zabývají a pořádají akce k jejich připomenutí. Existuje jeden typ těchto akcí, označovaný zkratkou LH z anglického slovního spojení living history, tedy něco jako živá historie, při kterém je přímo vyžadováno oblečení a vybavení vycházející z historických postupů. Logicky se v těchto zájmových skupinách rozšiřuje slovní zásoba označující historické reálie, mám na mysli třeba slova jako varkoč, bruchy nebo mandlový štít.

Varkoč je svrchní oděv rytíře, je to jednoduchý látkový oděv bez rukávů, který sahá ke kolenům nebo až ke kotníkům a bývá přepásán pásem, taková hodně prodloužená látková vesta. Bruchy jsou zase lněné spodky sešité ze dvou kusů látky. Tato a mnohá další slova se stávají běžnou součástí mluveného a psaného projevu lidí, pro které je historie víc než jenom text v učebnici dějepisu. V internetových diskuzích řeší, kde koupit látky na varkoče, jak nastříhat látku na bruchy, jak sešít boty obracenky a mnoho dalších pracovních postupů. S významem těchto slov se ale seznamují nově, postupně je přijímají do své aktivní slovní zásoby.

Když se se slovem varkoč setkáme v historické próze, kde funguje jako literární prostředek charakterizující prostředí, tak je to nepochybně historismus. Ale když zaslechnete ráno ve vlaku, kterým jedou studenti do školy, že včera do noci šili dublet a kápi, jsou to ještě historismy? Myslím, že je to spíš obohacení současné češtiny o aktualizovaný jazykový prostředek, propojení historie se současností.