Velké Hydčice - vápenka

Tradice vápenictví v oblasti je úzce svázána s tratí mezi Domažlicemi a Horažďovicemi, která byla postavena v roce 1888. V Sušici byly už dávno před tím v provozu primitivní pece a plynová vápenice stála také v nedalekých Velkých Hydčicích. Ale teprve rozvoj dopravy pomohl navýšit těžbu a tím i produkci. Velkohydčická vápenka patřila na konci 19. století plzeňskému kamenickému mistru Karlu Falkenbergovi a střelskohoštickému mlynáři Jaroslavu Fürstovi. Od obce Hejná si pronajali vrch Radvanka, kde kvalitní vápenec lámali a postupně začali obhospodařovat i další ložiska. Do vápenky se surovina dopravovala koňskými povozy. Po smrti Falkenberga se spojil Fürst s Františkem Trnkou ze Staňkova. Vystavěli novou šestnáctikomorovou pec k pálení vápna uhlím a když Fürst prodal svůj podíl Trnkovi, který přijal za společníka svého bratra, firma se přejmenovala na Bratří Trnků. Stavebnictví i zemědělství v té době prudce rostlo a po vápnu byla obrovská poptávka. Proč vápenky vznikly právě v této oblasti vysvětluje Antonín Polanka, který má v současné společnosti na starosti výrobu.

Antonín Polanka – jednatel Hasit:
Ty vápenky tady vznikly z toho důvodu, že v Pootaví se nalézají ložiska bílých vápenců, proč zdůrazňuji slovo bílých, protože v rámci celé republiky jsou pouze dvě lokality, kde jsou takhle bílé vápence. Je to lokalita v Jeseníku a lokalita tady na Šumavě v Pootaví. Všechny ostatní vápence, byť jsou chemicky velmi čisté, tak mají barvu bu'ďto šedou, hnědou, všechny možné barvy, jenom ne bílou. Ta lokalita se táhne od Sušice, dvě vápenky byly v Sušici, dvě v Žichovicích, jedna vápenka byla ve Velkých Hydčicích a jedna vápenka byla v Horažďovicích.

Závod ve Velkých Hydčicích bratři Trnkové na počátku 20.století rozšířili o další čtrnáctikomorou pec. Ve 20. letech odkryli další ložisko východně od Hydčic, pak však přišla krize a v roce 1933 byl provoz vápenky zastaven pro „všeobecnou tíseň a nedostatek peněz“. Po pár měsících se sice znovu začalo vyrábět, ale poptávka i výkon už nebyl zdaleka takový jako dřív. Přišla válka a s ní i nedostatek pracovních sil. Po válce byly všechny malé závody sloučeny do Českých cementáren a vápenic a v roce 1950 byl zřízen národní podnik Šumavské vápenice a omítkárny. Tvořily jej závody v Sušici, Žichovicích, Velkých Hydčicích i Horažďovicích. Později k nim byly přičleněny ještě závody Rakovice, Zechovice, Český Krumlov a Chýnov.

Základním závodem po sloučení se stala vápenka v Sušici. Postupně se začaly jednotlivé závody rekonstruovat a zvýšila se i produkce. Nejdříve v Žichovicích, pak následoval závod ve Velkých Hydčicích. Zde byla roku 1960 vybudována moderní mlýnice vápenců o kapacitě 60 tisíc tun ročně. O rok později byla vystavěna primární drtírna a třídírna v Rabí, což umožnilo soustředit těžbu do jedné lokality.

Antonín Polanka:
V roce 1970 padlo někde rozhodnutí, tehdy zřejmě na generálním ředitelství cementáren a vápenek, že budou tyhle ne úplně moderní a produktivní provozy, že budou uzavřený a že se postaví jedna velká vápenka ve Velkých Hydčicích a nahradí vlastně provoz všech těchto vápenek, to znamená, že v současné době tady stojí jedna vápenka a jeden velkolom a všechny lomy které tady byly, ať už to bylo v Sušici v Rabí, tak ty byly uzavřeny a funguje jenom tady ten lom v katastru obce Hejná.

V roce 1974 šla, v té době největší a nejmodernější vápenka v Čechách, do zkušebního a rok nato do trvalého provozu. V 70. letech fabrika produkovala 400 tisíc tun hnojivého vápna ročně, které se dobývalo a dodnes dobývá ve stejném lomu nedaleko vápenky, odkud je surovina dopravována pásovým dopravníkem. Lom je zdaleka viditelný, má 30 hektarů a vápenec se těží z deseti pater, které mají každé výšku 12 metrů.

Antonín Polanka:
Vápenec se dobývá povrchovou těžbou, velmi zjednodušeně řečeno navrtají se do hloubky těch 12 metrů na výšku etáže, se navrtají otvory zhruba 100 mm v průměru, nabije se to střelivem a pak se musí celý ten prostor uzavřít, proběhne odstřel to znamená že výbušninou dojde k rozpojení té horniny a pak ta následná těžba probíhá tak, že bagry nakládají to kamenivo na velkotonážní nákladní auta, jde to do takzvané primární drtírny, odtud do sekundární drtírny na třídění a ty vytříděné produkty už jsou k dalšímu použití. Za prvé k výpalu vápna, za druhé jako vstupní surovina pro mleté vápence a třetí část štěrk používáme jako surovinu pro výrobu malt a omítek.

Hned po sametové revoluci se rozpadl koncern CEVA, kam hydčické vápenky patřily a vznikl samostatný státní podnik Šumavské vápenice Velké Hydčice.
V roce 1992 byla vápenka Velké Hydčice přímo privatizována německou firmou Hasit. Jméno pochází ze zkráceniny jména německého majitele pana Haslbergera. Výroba se soustředila hlavně na suché omítkové a maltové směsi a kromě toho i vápenný hydrát a mleté vápno, ale už v podstatně menší míře, než v éře socialistického podniku. Krátce po privatizaci, kdy se začala používat moderní technologie i know-how, měl Hasit až 40 procent tržního podílu a postupně se rozrostl také o továrnu v Brně, která je specializována na výrobu suchých omítkových směsí, závod v Lučině a obchodní sklad ve Mstěticích u Prahy. Do krize v celém podniku pracovaly zhruba tři stovky lidí, dnes jich je zhruba o sto míň. Ročně zpracuje asi 250 tisíc tun vytěžené horniny a prodá výrobků za více než půl miliardy korun. Firma patří mezi pět nejvýznamnějších producentů omítkových směsí a má prý zajištěnou budoucnost nejméně na padesát let. Zásoby vápence v lomu totiž podle průzkumů dojdou nejdříve v roce 2065.