Josef Fousek

Předem se omlouvám čtenářům a posluchačům, kteří jsou přáteli knih, ať romantických, dobrodružných, poučných nebo historických...

Tak už to na světě chodí, že občas přichází doba, kdy se říká - je neopatrné říkat nahlas to, co je lépe uschovávat v nitru.

Přiznám se vám, že mě souží neznalost současné doby, Připadám si hloupější a hloupější...

Každý mediální projev je malým obrazem autorů. Slyším zajímavé úvahy, ale i hloupé výroky, z kterých se dá srdce v klus.

Dnes večer budeme odpočívat. Budeme koukat v telce na pohádku, rozhodla moje žena. Souhlasil jsem.

Jsem vděčný za každý hezký okamžik, který potkám. Jsem v generaci babiček, dědečků, pradědečků, prababiček. Věřím, že vzájemná láska mladých a těch starších, přetrvá.

V ten nedělní den panovala přívětivá pohoda. Na nebeských cestách se procházely dušičky...

Zastavil jsem auto pod stařičkou lípou. Tomu místu říkám U kříže. Zpěv ptáčků a šumot listí nás vítá...

V jeden bezstarostný večer jsem přemýšlel, co je pro život důležité. Znát svoje příjmení i jméno. Umět si zavázat tkaničky, počítat do deseti, rozeznat barvy na semaforu...

Je známé staré pořekadlo našich babiček a dědečků - pozdě bycha honit. Sám jsem toto rčení ochutnal.