Josef Fousek

Každý mediální projev je malým obrazem autorů. Slyším zajímavé úvahy, ale i hloupé výroky, z kterých se dá srdce v klus.

Dnes večer budeme odpočívat. Budeme koukat v telce na pohádku, rozhodla moje žena. Souhlasil jsem.

Jsem vděčný za každý hezký okamžik, který potkám. Jsem v generaci babiček, dědečků, pradědečků, prababiček. Věřím, že vzájemná láska mladých a těch starších, přetrvá.

V ten nedělní den panovala přívětivá pohoda. Na nebeských cestách se procházely dušičky...

Zastavil jsem auto pod stařičkou lípou. Tomu místu říkám U kříže. Zpěv ptáčků a šumot listí nás vítá...

V jeden bezstarostný večer jsem přemýšlel, co je pro život důležité. Znát svoje příjmení i jméno. Umět si zavázat tkaničky, počítat do deseti, rozeznat barvy na semaforu...

Je známé staré pořekadlo našich babiček a dědečků - pozdě bycha honit. Sám jsem toto rčení ochutnal.

Hantýrkou mluvily nejrůznější skupiny občanů. Party zlodějů, tuláků, myslivci, studenti, vojáci... Hantýrka v dnešní době je poněkud změněná, mnozí ji nechápou.

Neodsuzuji ty, kteří se svěřují se svou bolestí, se svým trápením. Jsem stejný.

Stojíš-li u kolotoče, na kterém jede blbec, pokaždé se s ním setkáš. Jediná možnost, aby ses s ním nesetkal, je, jet s ním na kolotoči.