Jan Markup

Trošku intenzivněji jsem začal rozhlas vnímat díky pořadu S mikrofonem za hokejem. Zápasy plzeňské Škodovky vždy bravurně komentoval Miroslav Uxa. Jako dítě by mě tehdy nenapadlo, že budeme jednou s Mírou „kolegové“. Bohužel jsme se nikdy nepotkali. Ale právě díky sportu jsem do rozhlasu nastoupil. V roce 2006 totiž v Plzni hledali sporťáka. Jako vystudovaný strojař jsem se musel všechno učit. Byly to ale krásné roky plné neuvěřitelných emocí a zážitků. První historické tituly hokejové Škodovky nebo fotbalové Viktorky. Zlatí byli i plzeňští házenkáři. Měl jsem rád taky malé sporty, které v jiných médiích nedostávaly tolik prostoru.

Po několika letech jsem sport opustil a začal natáčet reportáže z jižního Plzeňska i Plzně. Téměř každý den noví lidé, nové zážitky. Když bylo potřeba, vlezl jsem kvůli reportáži do ledové vody Boleveckého rybníka. Kde jinde natáčet reportáž o kominících než na střeše. A těsně pod střechou jsem byl taky v případě opravovaného vlakového nádraží v Plzni. Někdy přináší rozhlasová práce velké emoce a stres. To když musíte vyrazit k tragickým nehodám a neštěstí. I přesto jsem si rozhlas a to malé modré molitanové, které tak často držíme před ústy, opravdu zamiloval. Tohle všechno může samozřejmě fungovat jen v případě, že máte kolem sebe výtečné kolegy. A i na to jsem měl a mám štěstí. Snad se na to nic nezmění ani teď, když jsem začal příspěvky svých kolegů editovat.

Co mě baví a na co nedám dopustit?

Bez rodiny a těch, které má rád, by z člověka byla jen půlka. To je základ pro to, aby mohl mít člověk radost taky ze svých koníčků. Výlety, historie, objevování dosud neobjevených, tedy spíše, nenavštívených míst - to mě moc baví. A taky, a to už hodně let lidová hudba a folklor. Tancování v modré vestě a žlutých kalhotách teď doplnila další velká radost – viola. Nevím, co na to mé vrzání říkají sousedé, ale na tahle setkání se každý den moc těším.